10 maminek mluví o tom, proč říkají NE mléku

21. 6. 2016

Jako někdo, kdo zkoumá mlékárenský průmysl pravidelně, jsem zpozorovala, že v posledních letech narůstá počet diskuzí a zpráv ohledně mléčného průmyslu - bohužel ještě stále viditelně podporovaného odvětví živočišného zemědělství. Je zarážející, že mnoho chovatelek mléčného skotu je zároveň matkami. Je to bolestivé a zneklidňující. Přinejmenším proto, že zabraňují jiným matkám a jejich reprodukčním a mateřským právům, přičemž zároveň ničí jejich mateřství, a to za účelem zisku.

Naštěstí jsem také často svědkem komentářů a zpráv matek, které proces transformace v matku přivedl k mnoha informacím o mléčném průmyslu – útoku na mateřství a tělesnou svobodu. Pohled těchto maminek je velmi citlivý a zároveň natolik smysluplný, že si zaslouží širší publikum. A tak hrdě představuji právě tyto matky, které se rozhodly postavit se proti mlékárnám. Tento celoroční projekt je věnovaný veganským maminkám, které vyprávějí svůj příběh o tom, jak mateřství ovlivnilo jejich rozhodnutí zamítnout mléko a mléčné výrobky a jít cestou veganského životního stylu, ale také maminkám, které byly vegankami již před narozením dítěte a kterým nebyla nespravedlnost chovu dojnic lhostejná.

K dnešnímu dni (6.5.2016) po 6 týdnech výzvy k uzavření kampaně jsem obdržela více než 50 inspirujících zpětných vazeb od veganských maminek. Níže je 10 z nich – nejvíce srdečných a ohleduplných. Chcete-li si přečíst i o těch zbývajících, můžete sledovat facebookovou stránku Mothers Against Dairy, kde budeme každý týden sdílet nové fotografie s reflexemi maminek a také důležité informace a aspekty v rámci kampaně.

Megan Ferreira

Když jsem otěhotněla a čekala svého syna Noaha, původně jsem neměla v plánu kojit déle než 6 měsíců. Naivně jsem si myslela, že uschovám přebytek mléka a zamrazím pro potřebu mého syna, alespoň než mu bude rok. V té době jsem ještě nevěděla, jak je vyčerpávající odčerpat mléko pro mě samotnou (nemluvě o nedostatku místa v mrazáku). A vrcholem všeho bylo, že můj syn odmítl pít toto odčerpané mléko. Odmítl všechny lahve a chtěl být kojen pouze přímo, což dělá dodnes (v 18 měsících).

Brzy bylo jasné, že jsem přirozeně produkovala velké množství mléka, tak jsem se rozhodla, že budu mléko odčerpávat, když budu moci, abych darovala své mléko dětem v nouzi. K dnešnímu dni jsem měla možnost sdílet více než 29 l mého mateřského mléka se třemi dětmi v nouzi. Ale bylo to mé vlastní vědomé rozhodnutí. To je cesta a jeden z důvodů, proč jsem veganka.

Na rozdíl ode mě a jiných matek se krávy svobodně rozhodnout nemohou, kdy a zda chtějí být těhotné, kdy a zda chtějí mléko odčerpat nebo zda a s kým se chtějí o své mateřské mléko podělit. Místo toho jsou jim děti odebrány a nuceny žít bez matky a také nemají možnost pít mateřské mléko, protože to je určeno pro potěšení lidí.

Násilné a zbytečné využívání těchto matek a jejich mláďat je naprosto žalostné. Tato krásná zvířata – matky – jsou nucena být manuálně nebo mechanicky dojena den po dni, většina z nich je doslova mučena tak dlouho, dokud už jejich těla nejsou schopna vyrábět optimální množství mléka na ziskové úrovni, a pak jsou poražena. Všechny ty roky nepředstavitelné bolesti a ztráty pouze kvůli lidskému chvilkovému potěšení.

Rozplakala jsem se, když jsem viděla fotografie těchto matek, které byly okradeny o svá mláďata, která očekávala 9 měsíců, než přišla na svět. Já sama jsem měla to štěstí doposud prožít 18 krásných měsíců se svým synem.  Ale jejich bezradné děti byly zbaveny možnosti cítit mateřskou lásku, konzumovat mateřskou výživu, kterou tak zoufale potřebují a mají jí nedostatek. Kde je soucit pro tyto matky a děti?

Jsem zarmoucena tím, že to, co mě naplňovalo radostí a láskou, že jsem mohla svému synovi dopřát výživu a pohodlí, které potřeboval, je pro matky uvězněné mlékárenským průmyslem zdrojem mučení, strádání, vykořisťování a nakonec i smrtí.

Mléčný průmysl je ve všech formách invazí na mateřství, která je neustále obnovována nesmyslnými útoky na nevinná zvířata, které jsou postaveny pouze na sobeckých touhách lidstva. Tomu všemu se lze vyhnout tak, že otevřete své srdce a opravdu se naučíte vážit si života a rovnosti.

Rama Ganesan

Byla jsem silným zastáncem kojení během celého svého života. Ale v poslední době se stalo něco, co mě donutilo přemýšlet nad tím, zda moje obhajoba nebyla příliš omezená a plná předsudků. Začalo to tak, že jsem četla knihu, která byla určená pro prváky - vrstevníky mého syna, když byl přijat do Duke University. Kniha se jmenovala Eating Animals, autorem je Jonathan Foer. Tato kniha mě přivedla k otázce, zda je správné užívat mateřské mléko, které nepatří nám, ale jinému „dítěti“ – v tomto případě telátku.

Dojnicím se netvoří mléko pro člověka – tvoří se jim mléko, aby uživily vlastní děti. Samice mají mléko pouze tehdy, když mají děti – to platí nejen u žen, ale také u krav. V mléčném průmyslu jsou krávy uměle oplodňovány, aby produkovaly mléko (to produkují pouze, když mají telata). Dá se tedy říci, že tele je vedlejším produktem tohoto průmyslu. Ale pro krávy jsou jejich telata vším. Pro telata je zase kráva středem vesmíru. Chtějí být spolu, stejně jako my chceme být se svými dětmi.

Ale protože průmysl nepotřebuje telata, zvláště pak býčky, jsou oddělena od svých matek a okamžitě zabita nebo jsou na omezenou dobu někde sama. Tele do vzorce pro mléčný průmysl prostě nepatří, jeho matka však ano – její mléko se prodává v supermarketech.

V průběhu několika měsíců jsem si uvědomila, co jsem vlastně dělala, když jsem jedla jogurty, sýry nebo zmrzlinu – brala jsem mléko, které ale patřilo jiným dětem. Byla jsem fixována na to, jak chci pečovat o své dítě, ale neuvědomila jsem si a ani chvíli nepřemýšlela nad tím, jak by chtěly i jiné matky – krávy – pečovat o svá telátka, aniž by mohly, protože jsem každý den narušovala tento vztah konzumací mléčných produktů.

Brzy po tom, co jsem dočetla výše zmíněnou knihu, jsem se stala vegankou a ochránkyní zvířat a jejich práv. Zvířata, jejichž vnitřnosti a sekrety konzumujete, ať už se jedná o krávy, prasata nebo slepice, cítí emoce stejně jako my a možná ještě silněji. Cítí silné rodinné vazby, zvířata jsou na sebe napojena a navzájem se milují. Jsem vděčná svým dětem, že mi umožnily všechno tohle pochopit, a těším se na den, kdy všechny zvířecí rodiny dostanou respekt, který si zaslouží.

Anna Pippus

I když jsem byla vegankou ještě před tím, než jsem otěhotněla, celý mlékárenský průmysl mne zasáhl ještě silněji až tehdy, kdy se mi narodilo mé první dítě. Těhotenství je těžké a namáhavé, jak psychicky, tak i fyzicky. Trvá měsíce i roky, než se žena plně zotaví. Ale stojí to za to, za ten dar v podobě dítěte.

Stejně jako u lidí krávy vylučují oxytocin – hormon narození. Lidské matky mohou vyjádřit, jak se vlastně cítí – říkají, že by zemřely pro své dítě, jsou bláznivě zamilované a nemohou věřit, že taková láska existuje. Za to může oxytocin.

Mám dva syny. Kdybych byla kráva, byli by oba mrtví, zabili by je a snědli. Já bych truchlila a možná i jiní. Ale možná ještě horší představa je, že bych měla dvě dcery, které by čekal stejný osud jako mne – že by trpěly. Ztráta dítěte je noční můra stejně jako představa, že vaše děti trpí.

Bylo by nesnesitelné dívat se, jak vám milované dítě brutálně berou, aniž byste byli schopni cokoli udělat a aniž byste věděli, co se děje a proč. Matky krávy jsou k tomuto osudu předurčeny v rámci mlékárenského průmyslu rok co rok, dokud jejich těla nepřestanou spolupracovat. Pak jsou zabita a naporcována někomu na talíř. Když si představíte, že se to děje pouze kvůli zbytečným mléčným produktům, je obtížné to pochopit.

Přiložená fotografie, na které kojím svého nejmladšího syna, je z protestu proti mlékárenskému průmyslu. Bude pít mé mléko, dokud bude potřebovat. Pak přestane pít mléko jakékoliv jiné matky.

Stát se matkou jen posílilo mé přesvědčení o tom, že chov komerčních zvířat v zemědělství je nemorální a stále budu usilovat o to, aby to skončilo. Realita za podmínek tohoto groteskního systému je zvráceností, kdy matka kráva truchlí za svými dětmi. Jinak tomu není ani u tisíců osiřelých kuřat ve stodolách vykukujících za svými matkami a nenacházející útěchu, která jsou určena pro masný průmysl. Zvrácenost chovu je přítomna také u prasnic, které se nemohou pořádně hnout kvůli bolestem při těhotenství a nakonec se ani ke svým selatům nemohou přitulit, jak by to ráda udělala.

Viděla jsem záběry krav z dojírny. Jejich děti jsou pryč, ony nemají ani čas truchlit, jsou rovnou napojeny na stroje, aby jejich mléko mohlo putovat za člověkem. Tento systém je odporný.

Nikdo z nás by nechtěl být znovu a znovu oplodňován, aby opakovaně snášel těhotenství a porod, a aby mu v konečném důsledku vzali děti. Toto bychom neměli dělat nikomu.

Michelle Carrera

Od chvíle, kdy se můj syn narodil, je naše pouto nerozbitné. Tisíce let vývoje nás zamotalo do té nejčistější lásky. Matku láska k dítěti změní. Můj syn je mým motorem, mým pohonem, mým vším. Když myslím na mlékárny, myslím na žal, bezmoc a zoufalství krav, které jsou opakovaně odtrhávány od svých dětí. A to jen kvůli mléku, které vytvářejí výhradně pro své děti, aby je uživily. Při té představě mě bolí srdce. Jak může někdo vědomě, zejména matky, podporovat tento hrozný průmysl?

Můj syn je mým světlem. Všechny činnosti, které děláme společně v komunitě, včetně distribuce veganského jídla s Chilis on wheels, jsem se naučila ze zkušenosti být matkou. „Miluj celý svět tak, jako matka miluje své dítě.“ - Buddha

Alkemia Earth

Mé první dítě se mi narodilo už v 19 letech. V rámci těhotenství a mateřství jsem byla nováček, ale samotné mateřství mě hluboce zasáhlo. Věděla jsem, že kojení je jediná možnost a přirozený porod je jediný způsob, kudy se chci vydat. Kravské mléko jsem přestala pít už před lety. Něco v něm nesedělo mým chuťovým pohárkům, i přesto jsem však bojovala s touhou po jiných mléčných /živočišných produktech. Pak jsem jednoho dne, když jsem zastavila na křižovatce a stála jako první v pořadí, viděla začátek konce mé cesty s mléčnými výrobky. Byla jsem svědkem toho, jak se přede mnou otáčela nějaká dodávka a vzadu byly stovky kuřat, které jely nejspíše do…??

Zanechalo to ve mně hlubokou stopu, přemýšlela jsem o jejich pohledech a především stavu, ve kterém byla. Při tolika stupních a v omezeném prostoru – připomnělo mi to otroctví. Cítila jsem se tak smutná, když jsem je sledovala. Kuřata vypadala, že stěží přežijí. V tom zlomku okamžiku, která se mi zdála mnohem delší, než byla, se mi změnil celý život. Navždy.

Kojila jsem všechny své děti, dokud neměly něco málo přes 2 roky. Moje dcera se narodila s ekzémem a já bojovala se zdravotními problémy. V době, kdy jsem zkoumala mateřství a self-healing (tedy sebeuzdravování), jsem se vrátila opět k matce přírodě a k jejím starobylým, ale účinným vědomostem. Musela jsem sedět a pozorně jí naslouchat jako její dítě. Moje dcera a já jsme seděly, pozorovaly a naslouchaly. Sledovala jsem mravence. Sledovala jsem včely. Pozorovala jsem mraky a vítr. Začala jsem si všímat jemných rozdílů v přírodě. Sledovala jsem veverky, králíky, koně a ano, i krávy (jsem z Colorada).

Dívala jsem se, jak zvířata ošetřují svá mláďata, stejně jako já, dokud pro ně nepřišel čas, aby se krmila sama. Přemýšlela jsem nad tím, proč lidé kojí své děti, pak je přestanou kojit a pokračují s kojením. Děti dostávají mléko od krav, dokonce i takové děti, které již mateřské mléko nepotřebují. Přemýšlím, co nám dalo právo brát mléko kojící matky. Co si o nás asi krávy myslí? A jaké jsou zdravotní důsledky něčeho tak nepřirozeného?

Podle mého není třeba od zvířat nic brát. Dala jsem se na cestu s rostlinami, abych nechala zvířata být. Rostliny totiž odpověděly na mé otázky, vyléčily mé zdravotní problémy a stejně tak dceřin ekzém. Věděla jsem, že jsem na správné cestě. Máme jako matky velký dar – nejen darovat život, ale také produkovat vše, co je potřeba k udržení života, který dáváme.

Marla Rose

Když jsem porodila svého syna, byla jsem vegankou už 7 let a mé přesvědčení o veganství bylo silné a pevné, ale nemyslím si, že bych s tím byla někdy tak hluboce spojena, nebo že bych cítila empatii s chudými matkami a jejich dětmi stejně, jako po tom, co se mi narodil syn.

Vzhledem k zdravotním komplikacím musel být můj syn asi týden po narození hospitalizován a lékaři u něj museli být 24 hodin denně. Ale i přes to všechno jsme nebyli schopni našeho syna dostat z nemocnice domů, daleko od dotěrného klinického dozoru a strojů, které neustále pípaly.

Když ho konečně propustili, ještě týdny ležel v posteli, kde jsem ho musela ošetřovat. Snažila jsem se z něj dostat ten nemocniční zápach, hladila jeho jemnou kůži, vlásky, které byly jako chmýří, a prostě jen tak koukala na tuto krásnou bytost. Nikdy jsem nechtěla, abych byla pryč od svého syna, nikdy. Protože jsem moc dobře věděla, co se děje matkám v rámci mléčných farem po celém světě, byl to hořkosladký pocit. Moje dítě už bylo v bezpečí; byli jsme spolu. To samé bohužel nelze říci o zvířatech s mláďaty na farmách, jejichž děti jim jsou nemilosrdně a násilně odebrány, aby jejich mléko bylo ukradeno pro lidi, pro které toto mléko nebylo nikdy určeno. Taková ztráta je něco, co by měla pochopit každá matka.

Krista Simmons

Jako prvorodičce mi bylo řečeno, že mé dítě bude muset konzumovat mléko, řeč ale nebyla o mém mléku, nýbrž o kravském. A tak jsem mu dala kravské mléko, i přesto, že díky mému mateřskému mléku by měl vše, co potřeboval. Kvůli tomu se nevyvinulo pouto v rámci kojení, které má většina kojících matek. Doteď toho lituji.

Pak jsem dostala druhou šanci to napravit. Když jsem se dozvěděla, že čekám svého druhého syna. Věděla jsem, že ho budu kojit. Bylo to však obtížné těhotenství, také během porodu nastaly komplikace, které způsobily, že můj syn byl týden v inkubátoru. Za několik dní, co jsem nemohla svého syna mít u sebe, byla moje prsa přeplněná mlékem. Každé 2 hodiny jsem si mléko odstříkala a brzy jsem měla mnoho mléka, ale žádné dítě, které bych mohla nakrmit.

Čtvrtý den jsem byla propuštěna, ovšem bez mého syna. Byl to naprosto zničující pocit. To musí být přesně ten pocit, který pociťuje i kráva, když jí vezmou tele. Vazba mezi matkou a dítětem začíná už v těhotenství, chceme přirozeně své děti milovat a vychovávat. Fakt, že někdo bere matce její dítě, mě velmi bolí. Byla jsem zmatená a roztěkaná.  Vše, co jsem chtěla, bylo, aby byl se mnou a abych ho cítila. Zkušenost, kterou jsem si prožila, je vlastně přesně to, co prožívají krávy na farmách – produkují mléko pro svá mláďata ovšem s tím rozdílem, že já jsem svého syna měla šestý den už u sebe a mohla jsem ho nakrmit. Již jsme byli konečně spolu. Na rozdíl od telátka, můj syn se dostal ke mně domů. A to je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla být vegankou a vždy jí budu.

Mel Baker

Moje cesta k mateřství byla náročná. Mé těhotenství bylo mučivé, ale jakmile se mé dítě narodilo, vše bylo smazáno a já své dítě miluji. Od té chvíle byla má radost nevyjádřitelná. Byla jsem jako matka rozhodnuta snášet jakékoli překážky. Rok po narození mého syna jsem byla šokována zjištěním, že krávy používané pro mlékárenský průmysl, i ty pro masný průmysl, končí na jatkách. Stejně tak hrozné zjištění bylo, že člověk podporuje zabíjení stovek miliónů dětí  po celém světě. Jak bych jako matka mohla i nadále financovat tak krutý a nelidský systém? Jak bych mohla při vědomí takových informací sníst nějaký sýr?

Matky krávy, stejně jako my, živí svým mlékem pouze mláďata. To, že krademe a zabíjíme jejich děti a bereme jejich mléko, abychom si pochutnali na latté a zmrzlině – to je pro mě nepochopitelné. Přesto všechno naše společnost ignoruje tato fakta a ještě tuto krutost i mléčné výrobky oslavuje. To vše popírá mateřství jakéhokoli druhu. Je to srdcervoucí.

O 6 let později se stále stydím za svou předchozí neznalost a nevědomé podporování tohoto odvětví. Mou jedinou útěchou je změna, kterou jsem tehdy udělala. Teď, když se podívám na ty matky, bezmocné, klidné duše, pláču. Hladím jejich tváře. Říkám jim: Je mi to líto. A dodávám: Už nikdy víc.

Karen Ellis-Ritter

Má zkušenost být matkou silně prohloubila můj nesouhlas s mlékárnami. Porodila jsem dvojčata o 11 týdnů před termínem. Strávila 3 měsíce v inkubátoru a potřebovala mé mateřské mléko, aby přežila. Odčerpávala jsem své mléko několik hodin denně, nepřetržitě asi 20 minut. I když jsem byla napojena na stroj v krátkých intervalech, zkušenost mi přinesla bolest, ucpané mléčné žlázy, bolestivé vyrážky a další nepříjemnosti. Matky krávy jsou na čerpadlech nepřetržitě, a tak jsou neustále oteklé a jejich vemena jsou krvavá. Žádnou úlevu nikdy nepocítí. Představovala jsem si, že by mé mléko bylo dáváno jiným druhům pro jejich potěchu a že by mi vzali mé děti – to je neuvěřitelně bolestná představa, kterou nelze vydržet.

V den narození mé dcery jsem žasla nad miliardami a miliardami narozených duší, které přinesly na svět jiné ženy za pomoci tolika pracovníků. Mé tělo celé pulzovalo a já jsem rodila svou dceru přímo do rukou porodní asistentky. Cítila jsem se napojená na všechna zvířata na tomto světě – člověka i další – kdo snášeli tento vyčerpávající, ponižující a zmatený proces. Brzy jsem byla překvapena z toho, jak moje prsa celá hořela, když byla naplněna mlékem, abych skrze ně mohla nakrmit své dítě. Jedná se o fyzický projev lásky k jiné bytosti, jakou jsem nikdy předtím v životě nepoznala. To je důkazem toho, jak moc byla naše těla synchronizována a jak náš vztah byl křehký.

Během prvních dní to bylo tak nádherné období, že jsem pociťovala smutek vůči všem těm krávám, které se svými dětmi být nemohly. Stejně jako všechny lidské matky, také krávy nesou své telátko 9 měsíců a na konci tohoto období musejí vydržet bolestivý a vyčerpávající proces narození miminka. Ale jakmile se telata narodí, jsou svým matkám několik hodin po porodu odebrána, aby nebrala mléko, které si chce brát člověk – mateřské mléko určené právě telatům. Místo toho, aby krávy cítily mravenčení a plnost jejich mléčných žláz při pohledu na jejich malé novorozeně, je jejich osudem poslouchat zvuk nějakých strojů, které jim berou krutě mateřské mléko určené pro jejich děti. Pokud jsou jejich dětmi býčci, pak jsou zabiti na telecí maso.

Představovala jsem si, že bych byla násilně připojena na čerpadlo a že by mi odebrali mou dcerku. Nedokázala jsem si představit, jak těžké musí být přijmout fakt, že by mi vzali dítě, hrubě a zcela nekomfortním způsobem by mi odebírali mléko. Jak může někdo, kdo cítil bolest a následnou lásku po porodu, odepřít toto období jiným matkám? Jako kojící matka zcela nepodporuji a jsem proti tomuto bezcitnému průmyslu. Mlékárenský průmysl je ve svém jádru opovrženíhodnou zradou a znevažování mateřství a ženského těla.


O autorce: Ashley Capps je básnířka, spisovatelka a editorka a také veganská aktivistka. Zde je její první sbírka básní: Mistaking the Sea for Green Fields. Více informací o Ashleyině práci najdete na její stránce http://ashley-capps.tumblr.com/. A tady je její blog Alpha Bêtes.